V roce 2011 jsem byl šest měsíců bez domova. Spal jsem v autě. Dřív jsem parkoval za malým kostelem, protože tam byla tma a ticho. Myslel jsem, že nikdo neví, že tam jsem. Každé ráno jsem se probudila, jela na benzínku umýt si obličej a šla do práce (ano, měla jsem práci, jen jsem si nemohla dovolit nájem). Jedné noci bylo jako zima. 10 stupňů. Moje auto nechtělo nastartovat topení. Třásl jsem se tak silně, že mě bolely zuby. Viděl jsem, jak se zadní dveře kostela otevřely. Vyšel uklízeč, aby vyhodil odpadky. Viděl moje auto. Viděl mě schouleného na předním sedadle. Nezavolal policii. Nepřišel a nezaklepal na okno. Jen se vrátil ke dveřím, odemkl je a pootevřel malým kamínkem. Pak rozsvítil světlo na chodbě a odešel. Čekal jsem deset minut. Pak jsem vběhl dovnitř. Bylo teplo. V hale byla pohovka. Byla tam koupelna s teplou vodou. Spal jsem tam každou noc po zbytek zimy. Každou noc tam byl ten kámen. Nikdy jsem se s uklízečem nesetkal. Nikdy jsem mu nepoděkoval. Teď už jsem zase na nohou. Mám dům. Mám postel. Ale každý rok při prvním sněhu daruji šek té církvi. Do poznámky píšu "Za topení". Někdy je nejhlasitější způsob, jak milovat bližního, mlčet. Anonymní