Ranní blábolení. Pamatuji si, když táta zestárl. Připadalo mi to rychlé, i když nebylo. Všichni jsme měli vnitřní naději "Vždycky se dostane z nemocnice", dokud se nedostal ven. Ale nejde o něj. Je to o tom, jak jsem s ním bývala netrpělivá. Jdu o krok napřed. Frustroval se ze své selektivní paměti. Když odešel, všechny ty chvíle netrpělivosti se změnily v smutek, se kterým stále bojuji. A teď tu jsem a sleduji, jak můj pes stárne stejně rychle. Blíží se mu 14 a strašně mě frustruje. Žádný z nedávného chaosu života není jeho vina. Pravděpodobně je to pro něj stresující víc než pro mě. Ale pořád sklouzávám do netrpělivosti, i když on opravdu potřebuje trpělivost. (Těžké to udělat, když je v domě počůral třikrát za dva dny.) Jak se učíme lekce? Myslel jsem, že jsem se to už naučil... a přesto tu jsem.