Včera jsem měl neuvěřitelně bizarní okamžik na shromáždění No Kings. Zůstalo mi to v paměti dodnes... Když jsem tam byl, měl jsem na sobě klobouk MAGA a tričko Freedom, jen jsem chodil se svým zlatým retrívrem a mluvil s lidmi, nechával jsem je hladit mého psa... Někteří lidé přede mnou doslova utíkali. Opravdu se prostě dal do běhu, zjevně to udělal, aby se ode mě dostal pryč. To jsem nikdy předtím nezažil. Vlastně si nepamatuji jediný případ, kdy by se na mě někdo podíval a pak utekl. Ani jednou. Jsem extrémně neohrožující. Usmívala jsem se téměř po celou dobu, i když lidé říkali ošklivé věci, byla jsem ke každému jen laskavá a darovala peníze každému pouličnímu umělci, kterého jsem viděla. Ještě... Někteří lidé utíkali. Byla to zvláštní věc. A to je možná ta nejpodivnější část Ameriky právě teď... Můžete se usmívat, být laskaví, dávat a přesto vás lidé, kteří vám nikdy neřekli ani slovo, považovat za padoucha. Neviděli mě. Viděli všechno, co jim bylo řečeno, aby se báli, nikdy nevěděli, co jsem udělal pro západní Severní Karolínu, můj příběh nebo proč věřím tomu, čemu věřím teď. Nenávidím je za to, že běhají. Protože já jsem takovým příběhům taky věřil... Myslel jsem si, že Trump je nejhorší. Otevřeně jsem to řekl mnoha lidem v průběhu let. To bylo do té doby, než mě život donutil setkat se s lidmi, kteří stáli za nálepkami, pod které jsem je zařadil. ...