"Poslední věc, kterou jsem slyšela, byl hlas mých dětí, které si hrály, pak všechno zčernalo. Když jsem otevřela oči, myslela jsem, že jsem oslepla. Nic jsem neviděl. Už jsem neslyšel jejich hlasy. Zkontroloval jsem, jestli je moje žena naživu. Její záda a nohy byly zlomené, ale byla naživu. Tak jsem zapnula světlo svého telefonu a pokusila se najít děti. Moje tříletá dcera Julie na mě zpod trosek volala: 'Baba, Babo, kde jsi?' Odnesla jsem ji na bezpečné místo a pak jsem se vrátila pro svého druhého syna Karíma. Měl vážné poranění hlavy. Byl v transu. Pořád říkal: 'Je mi to líto, mami. Prosím, neobviňujte mě. Je mi líto.' Když jsem je přivezl do nemocnice, odmítl jsem, aby se kolegové zabývali jejich zraněními. Jednal jsem s nimi sám. Udělal jsem oblékání. Odstranila jsem stehy. Chtěl jsem, aby cítili: 'Náš táta se o nás stará, možná nás ještě může ochránit. Možná je to stále náš hrdina." Myslím, že se nám daří dobře. Moje žena je nyní na invalidním vozíku; nemůže chodit. Takže jsem pečovatelkou všech. Rány dětí se pomalu hojí. Velký problém je ale s jejich mozkem. Nemohou dobře jíst, nemohou dobře mluvit. Julia se stále budí v noci a křičí. Pokaždé, když slyší raketu, začne se třást a plakat. Říkával jsem jí: 'Neboj se. Nezaměřují se na nás.' Je to mýtus, který my všichni v Gaze vyprávíme svým dětem. Ale už to nefunguje; Ví, že je to lež. Snažím se udržet pohromadě, aby mě stále mohli vidět jako svého hrdinu. Ale ne, nejsem teď silná. Jsem slabý. Nejím dobře. Dříve jsem nosila lepší oblečení. Nejsem v pořádku. Je tu tolik strachu. Strach, že se nikdy nevzpamatují. Pokud dojde k dalšímu úderu, dokonce i v naší blízkosti, ztratí rozum. Rozumíte mi? A mám tolik viny, protože já jsem důvod, proč jsme zůstali. Měli jsme možnost opustit Gazu před rokem. Ale odmítl jsem. Protože miluji své lidi. Miluji své pacienty, a tak jsem se rozhodla zůstat. Ale toho všeho lituji. Moje děti měly právo žít svůj život. Ne tento život jsem si pro ně vybral. Nejsem v pořádku. Se svými dětmi se mi nedařilo. Nezachránil jsem je ani je neochránil. Bývali jsme krásná rodina. Ale teď nevím." ------------------------------------ Dr. Ahmed Seyam je chirurg s @MSF_USA. Jeho příběh je součástí série, kterou dělám o palestinském personálu Lékařů bez hranic v Gaze.

"Měli jsme jednu šanci opustit Gazu, na začátku války. V té době se náš život stal velmi obtížným. Byli jsme vysídleni. Sedli jsme si a měli rodinnou diskuzi a v rodině panovala shoda na tom, že neodejdeme. Právě jsme se dozvěděli, že náš dům stále stojí, a tak jsme si řekli: 'Máme větší štěstí než ostatní.' O měsíc později byl koridor Philadelphi uzavřen a možnost odejít byla vyčerpána. Ale pořád jsme si mysleli, že to bude v pohodě. Mysleli jsme si, že válka brzy skončí, jak si myslíme teď, jak jsme si mysleli před rokem, jak jsme si mysleli před dvěma lety. A aspoň jsme byli spolu. Naše rodina byla vždy nesmírně blízká. Starám se o své pacienty, starám se o své přátele, ale ne tak, jak se starám o svou rodinu. Hlavně moje matka. Všichni lidé říkají, že jejich matka je světice, ale ve skutečnosti světicí byla. Nikoho nenáviděla. Milovala každého. Když jsem byl dítě, pracovala jako učitelka a její škola byla hned vedle mé, takže jsme ráno chodili do školy společně. Nevím, proč si to pamatuji – ale vždycky chodila mezi mnou a sluncem. Abych mohl stát v jejím stínu. Je to jednoduchá vzpomínka, ale pro mě hodně znamená. Vždycky jsem k ní byl nejvíce připoutaný. Možná to všichni v naší rodině cítí stejně, ale tohle je můj pocit. Vyprávěl jsem vtipy jen pro ni, aby se smála. Specializoval jsem se na medicínu, jen abych jí udělal radost. Byl jsem houževnatý teenager. Chtěla jsem být spisovatelkou. Ale ona mě konfrontovala. Řekla mi: "Život na Zemi je krátká cesta a ty bys měl pomáhat lidem. Protože věříme v Boha. A my věříme, že existuje víc než jen tento život." Všechno, všechny věci, které jsem udělal, jsem udělal pro její potěšení. A já jsem ji zklamala. Zklamal jsem ji. Protože to bylo moje rozhodnutí. Tři dny předtím, než byla zabita, jsem ji evakuoval na bezpečnější místo. A bezpečnější místo bylo bombardováno." -------------------- Dr. Mohammad Kullab absolvoval v roce 2019 doktorát na Al Quds University. Pracoval v Násirově nemocnici a v Evropské nemocnici v Gaze. Po vypuknutí války se právě vrátil do Gazy z lékařské stáže ve Velké Británii s úmyslem vrátit se. Jeho pas byl na cestě k ověření, když se ztratil při akci a nemohl odejít. Na začátku roku 2024 nastoupil do Lékařů bez hranic, kde nyní působí jako lékař. Úkolem doktora Kullaba je jednat s pacienty přímo a koordinovat jejich péči mezi různými specialisty. Příběh Dr. Kullaba je součástí série představující palestinský personál @MSF_USA v Gaze. O tyto příběhy se s vámi podělím v příštích několika dnech.

"Měli jsme jednu šanci opustit Gazu, na začátku války. V té době se náš život stal velmi obtížným. Byli jsme vysídleni. Sedli jsme si a měli rodinnou diskuzi a v rodině panovala shoda na tom, že neodejdeme. Právě jsme se dozvěděli, že náš dům stále stojí, a tak jsme si řekli: 'Máme větší štěstí než ostatní.' O měsíc později byl koridor Philadelphi uzavřen a možnost odejít byla vyčerpána. Ale pořád jsme si mysleli, že to bude v pohodě. Mysleli jsme si, že válka brzy skončí, jak si myslíme teď, jak jsme si mysleli před rokem, jak jsme si mysleli před dvěma lety. A aspoň jsme byli spolu. Naše rodina byla vždy nesmírně blízká. Starám se o své pacienty, starám se o své přátele, ale ne tak, jak se starám o svou rodinu. Hlavně moje matka. Všichni lidé říkají, že jejich matka je světice, ale ve skutečnosti světicí byla. Nikoho nenáviděla. Milovala každého. Když jsem byl dítě, pracovala jako učitelka a její škola byla hned vedle mé, takže jsme ráno chodili do školy společně. Nevím, proč si to pamatuji – ale vždycky chodila mezi mnou a sluncem. Abych mohl stát v jejím stínu. Je to jednoduchá vzpomínka, ale pro mě hodně znamená. Vždycky jsem k ní byl nejvíce připoutaný. Možná to všichni v naší rodině cítí stejně, ale tohle je můj pocit. Vyprávěl jsem vtipy jen pro ni, aby se smála. Specializoval jsem se na medicínu, jen abych jí udělal radost. Byl jsem houževnatý teenager. Chtěla jsem být spisovatelkou. Ale ona mě konfrontovala. Řekla mi: "Život na Zemi je krátká cesta a ty bys měl pomáhat lidem. Protože věříme v Boha. A my věříme, že existuje víc než jen tento život." Všechno, všechny věci, které jsem udělal, jsem udělal pro její potěšení. A já jsem ji zklamala. Zklamal jsem ji. Protože to bylo moje rozhodnutí. Tři dny předtím, než byla zabita, jsem ji evakuoval na bezpečnější místo. A bezpečnější místo bylo bombardováno." (1/2) -------------------- Dr. Mohammad Kullab absolvoval v roce 2019 doktorát na Al Quds University. Pracoval v Násirově nemocnici a v Evropské nemocnici v Gaze. Po vypuknutí války se právě vrátil do Gazy z lékařské stáže ve Velké Británii s úmyslem vrátit se. Jeho pas byl na cestě k ověření, když se ztratil při akci a nemohl odejít. Na začátku roku 2024 nastoupil do Lékařů bez hranic, kde nyní působí jako lékař. Úkolem doktora Kullaba je jednat s pacienty přímo a koordinovat jejich péči mezi různými specialisty. Příběh Dr. Kullaba je součástí série představující palestinský personál @MSF_USA v Gaze. O tyto příběhy se s vámi podělím v příštích několika dnech.

"Před dvěma dny jsem vešel do vody a dvě dámy z Ukrajiny, z mého rodného města, řekly: 'Kapitáne. Ach, kapitáne." Pak se mě ptají, kolik je mi let. Hádejte jim, říkám jim; a jeden z nich mi dává 55-60. Druhý mi dává 60-65. Tak jim říkám a říkám to i vám: 1. ledna, dá-li Bůh, oslavím 87. narozeniny. Dnes mám problémy s kolenem, ale před dvěma lety jsem uměla plavat na Coney Island a zpět. Říkám vám své tajemství. Každý den – jeden panák vodky. Jeden výstřel, nic víc. Každou zimu na lyžích. Každé léto – hraní fotbalu, tady na pláži. A vy musíte pracovat. Práce vás drží na povrchu života. Bez práce se ponoříte do své mysli: "Tohle se mi nelíbí, tohle nechci, tohle nedokážu." Utopíte se tam. Takže musíte pracovat. Nic, co by tě udělalo bohatým, ale dost na to, abys zůstal na povrchu."

"Nechali jsme našeho čtyřletého syna, aby psa pojmenoval. Tak tohle je brokolice."